Proč jedničkáři pracují pro trojkaře? Cesta k úspěchu vede přes odolnost, ne přes diplomy

V byznysu i v osobním životě stále narážíme na přežívající mýtus: že úspěch ve škole (samé jedničky) je automatickou vstupenkou k úspěchu v životě. Realita trhu a příběhy vizionářů ale ukazují něco jiného. Systémem podceňovaní "trojkaři" nezřídka končí jako zakladatelé firem, kteří zaměstnávají bývalé premianty.

Píše o tom Robert Kiyosaki ve své skvělé knize Proč jedničkáři pracují pro trojkaře a dvojkaři pracují ve státní správě. Potvrdil mi to i včerejší workshop v prostorách Ministerstva školství, kdy jsem se setkal s osvícenými řediteli škol. Co jsem si z toho odnesl pro svět firem a osobní růst? Že skutečný úspěch definuje odolnost (resilience), práce s chybou a včasná identifikace vlastních talentů, nikoliv schopnost bezchybně plnit cizí zadání.

Past fixního nastavení: Když je chyba nepřítelem

V rámci přípravy knihy Vyber (ne)správně jsem s Radkou Jirkovskou narazil na zajímavý fenomén. Lidé, kteří v systému excelují bez větší námahy, si často vypěstují fixní nastavení mysli. Každá chyba je pro ně ohrožením identity "toho schopného". V korporátním prostředí pak tito lidé často hrají na jistotu, bojí se riskovat a inovovat.

Trojkaři jsou naproti tomu nuceni se s chybou a neúspěchem potkávat denně. Jak zaznělo v naší diskusi: "Trojkaři se naučili chybovat, selhávat a s chybou aktivně pracovat." Tato zkušenost buduje psychickou odolnost, která je v náročném a dravém prostředí dnešního světa naprosto klíčová. Zatímco "jedničkář" se může při prvním skutečném životním risku či neúspěchu zhroutit, "trojkař" má svaly na zvládání nepřízně vytrénované už z dětství.

Vidět potenciál tam, kde jiní vidí problém

Z naší debaty pro mě vyplynulo zásadní uvědomění pro život: Schopnost vidět talent v "nestandardním" chování. Kniha Vyber (ne)správně zdůrazňuje, že každý z nás má unikátní kombinaci talentů, které škola často nedokáže podchytit. Krásným příkladem je příběh malého Karlíka: v jedné školce ho označí za raubíře, protože rozebírá autíčka, zatímco v druhé v něm vidí budoucího skvělého mechanika. Právě schopnost vidět talent tam, kde školní systém vidí "problémové chování", je klíčem k budoucí spokojenosti.

Pokud se dítě ve škole nudí nebo mu určité předměty nejdou, nemusí to znamenat nedostatek inteligence. Může jít o vyhraněný typ osobnosti – například praktický typ, který potřebuje vidět hmatatelný výsledek, nebo podnikavý typ, který přirozeně hledá cesty k zisku a efektivitě tam, kde ostatní jen plní zadání. Mnoho úspěšných IT firem založili právě ti, kteří na gymnáziu "prolézali" s odřenýma ušima, ale ve volném čase rozebírali kód nebo stavěli sítě. Mimochodem, Steve Jobs, Bill Gates i Mark Zuckerberg mají jednu věc společnou: nedostudovali vysokou školu.

Růstové nastavení jako klíč k úspěchu

Co si odnáším jako nejdůležitější body pro rozvoj týmů?

• Skutečné hodnocení místo známkování: Ve firmách bychom se měli posunout od "splnil/nesplnil" k hodnocení, které identifikuje, kde zaměstnanec "přesahuje očekávání". Tedy kde leží jeho unikátní talent.
• Kultura růstu: Cílem není eliminovat chyby, ale vytvořit prostředí, kde je chyba vnímána jako nezbytný krok k učení.
• Sebepoznání: Kariérový koučink a přemýšlení o sobě samém tu není jen pro žáky a studenty. Je to celoživotní proces hledání odpovědi na otázku: "Dělám to, co mě skutečně naplňuje?"

Závěr: Co s tím v praxi?

Jako manažeři a lídři bychom se při náboru i rozvoji lidí neměli dívat jen na tituly. Skutečnou hodnotu přinášejí lidé s vysokou mírou odolnosti, adaptability a houževnatosti. To jsou dnes ty "superschopnosti", které mají opravdovou váhu. Někdy je ten nejlepší kandidát právě ten, kdo se musel k výsledkům "prodrat" a vybudoval si u toho hroší kůži.

Podporujme talenty, učme se od "trojkařů" odvaze chybovat a pamatujme, že cílem naší práce není plnění tabulek, ale růst lidského potenciálu. Protože, jak kdysi řekl John Lennon, nejdůležitější je pochopit, jak být v tom, co děláme, prostě šťastný.